Včelí produkty

Mnozí tvrdí, že včely sbírají med - to je však velmi nepřesné. Včely sbírají z květů nektar a se stromů medovici. Nektar je sladká šťáva vylučovaná nektariemi rostlin jako produkt fotosyntézy. Medovice je hustá sladká šťáva, kterou producenti medovice, nejčastěji listové mšice, mery a puklice, živící se rostlinnou šťávou, vylučují na větvičky jehličnatých a listy listnatých stromů. Včely nektar nebo medovici přinášejí do úlu a předávají je úlovým včelám, které pomocí šťáv vylučovaných hltanovými žlázami a odpařováním vody je zpracovávají na med. Nektar obsahuje 30 % až 95 % vody a 5 % až 70 % cukrů, medovice obsahuje zpravidla méně než 25 % vody a více než 30 % cukrů. Včelami zpracovaný zralý med obsahuje pouze 18 % až 20 % vody, především proto je mikrobiálně stálý. Z nektaru včely vytvářejí světlý květový med, z medovice tmavý lesní med. Pokud v období snůšky lesního medu kvetou maliníky a lípy, vzniká velmi chutný smíšený med.

Krystalizace (tuhnutí) je přirozená vlastnost včelího medu. Je způsobena vyšším poměrem glukózy k fruktóze, jejíž specifickou vlastností je vytvářet krystaly. Květové medy obahující více glukózy, krystalizují obvykle brzy, již po několika dnech nebo týdnech. Lesní medy obsahují obvykle vyšší obsah fruktózy a tak zůstávají podstatně déle v tekutém stavu. Krystalizovaný med si však uchovává všechny vzácné látky a vlastnosti.

Med obsahuje hlavně jednoduché, dobře stravitelné cukry. Hlavními součástmi medu jsou ovocný cukr (fruktóza) - 30 % až 38 % a hroznový cukr (glukóza) - 26 % až 33 % a malé množství některých dalších jednoduchých cukrů. Složených cukrů je v medu méně než 10 %. Naproti tomu řepný nebo třtinový cukr, používaný běžně ke slazení, obsahuje z 98 % pouze složený cukr - sacharózu.

Podle zdroje snůšky obsahuje med také další složky, kupř. minerály - až 1 %, enzymy - až 0,6 %, organické kyseliny - až 0,5 %, aminokyseliny - až 0,5 %, vitamíny - 0,1 %, fermenty, inhibiny, hormony, koloidy, lipidy aj. Medovicový med má podstatně větší podíl minerálních látek, květový med obsahuje pylová zrna. Hodnota medu je pro lidský organismus velmi vysoká.

Vysoký obsah cukrů v medu má samokonzervační účinky. Med se skladuje výhradně v uzavřené skleněné nebo keramické nádobě. Protože absorbuje pachy a je hygroskopický, tzn. přebírá vlhkost ze vzduchu a řídne, může na povrchu kvasit. Proto se ukládá v suchu a temnu. Sluneční světlo působí na některé látky obsažené v medu velmi nepříznivě. Krystalizovaný i pastovaný med lze zahříváním ztekutit, avšak pokud má být zachována původní kvalita medu, pouze ve vodní lázni nepřevyšující teplotu 45 °C.

Propolis, lidově nazývaný „včelí kyt“, je látka oranžové barvy (mnoha odstínů), pro kterou mají včely všestranné použití. Jde vlastně původně o pryskyřici, kterou sbírají specializované včely. Pryskyřici potom včely obohatí sekrecí svých žláz, čímž ji přemění na propolis. Propolisem včely následně dezinfikují stěny úlu, jakož i veškerý povrch plástů. Propolis je významně obsažen i ve víčkách, jimiž včely uzavírají medové buňky a med se i přes dlouhé skladování nezkazí.

V přírodě včely propolisem upravují tvar česna a zdokonalují obranu úlu „zakytováním“ různých otvorů či zesílením přepážek. Obrana předpolí „včelího města“ pomocí této látky pak přivedla naše předky k pojmenování látky jménem propolis. Stává se, že do úlu pronikne vetřelec (myš, sršeň apod.), který je včelami zabit a natřen – mumifikován propolisem. Jeho rozklad pak negativně neovlivní zdravotní stav včelstva.

Propolis se získává seškrabáním ze stropu úlu a z rámků, které na podzim včely bohatě tmelí propolisem. Mnohem více propolisu je možno vytěžit pomocí speciálních pomůcek (síťovaného stropu či různých roštů).

Propolis nemá stálé chemické složení. Ve vodě je velmi špatně rozpustný, ale rozpouští se v organických rozpouštědlech. Při teplotě 36 °C je měkký a tvárný, pokud je ochlazen, stává se křehkým a drobivým.

Propolis má velmi silné protibakteriální antiseptické účinky, dále způsobuje znecitlivění a rychlé hojení ran, je používán v zubařství a kuriózně i k léčbě hemoroidů. Vnitřní požití způsobuje průjem. Člověk by neměl bez porady s lékařem propolis dlouhodobě ve větším množství léčebně užívat, neboť jde o skutečně silný přípravek.

Propolis je obsažen i v medu a vosku. Velmi doporučováno je žvýkání včelích víček, nebo pití likéru z těchto víček vyrobeného[zdroj?].

Propolisu využívali již staří Egypťané a to k léčbě a při mumifikaci. Vlastnosti a využití propolisu jsou v posledních letech v centru zájmu vědeckých pracovišť.

Možné účinky propolisu: 

antibiotický

dezinfikuje

tiší bolesti

zvyšuje obranyschopnost organismu

posiluje nervy

zbavuje organismus jedů

podněcuje samoléčebné síly

Mateří kašička se dá svojí funkcí přirovnat mateřskému mléku u savců. Jde o potravu, kterou mladé včelky (ve stáří 3-10 dnů), zvané kojičky, krmí královny po celý jejich život. V prvních dnech života se mateří kašičkou krmí všechny larvy, pozdějí jen budoucí královna. Právě mateří kašička způsobuje, že královna je schopná naklást denně vajíčka o vyšší hmotnosti, než jaké sama dosahuje.

Mateří kašička je tekutina bílé až nažloutlé bavy, typické slabě kořeněné vůně.

Jedná se o výměšek speciálních žláz, umístěných v hlavě včel. Složení kašičky je velmi pestré, obsahu je aminokyseliny, bílkoviny, minerály, vitaminy, fosfolipidy, cukry, látky fenolického charakteru, mastné kyseliny, organické kyseliny, ste ro ly, enzymy, látky hormonálního charakteru a mnoho dalších.

Díky obsahu mnoha látek, které patří k základním látkám potřebným pro správnou funkci organismu se používá ve farmacii. Někdy se jí též říká včelí mléko.

Zatímco se včely krmí šťávou z květů, zachycuje se na jejich kožíšku pyl z květů (samčí výtrusy), který pak při přeletu na další květinu přenášejí na samičí orgány květů, a tak se starají o opylení řady rostlin. Výtrusy jsou buď pylová zrnka, nebo pyl. Včely však tuto službu květinám neposkytují nezištně.

Větší část pylu totiž končí v pylových košíčcích na holeních zadních párů nohou pilných sběraček, kde vytváří tzv. pylové rousky, které jsou v úle zpracovány na výživnou kaši. Pyl je nezbytnou potravou larev, neboť jim dodává bílkoviny. Včely ostatně mísí pyl s hotovým medem, a ten je potom obzvláště dobrý a hodnotný.

Možné účinky pylu:

zásobuje organismus všemi životně důležitými látkami

předchází proevům nedostatku

pečuje o střeva, reguluje trávení

zvyšuje tělesnou a duševní výkonnost

posiluje nervy

podporuje prokrvení

pečuje o kůži zevnitř

Včelí vosk je produktem vzešlým z včelího úlu, konkrétně z úlu jakéhokoliv druhu včely medonosné. Vosk je vylučován mladými včelami ve formě nepatrných šupinek. Tyto šupinky se tvoří žlázami 12- až 17denní včelí dělnice na spodní straně zadečku.

Včela medonosná používá vosk ke stavbě jednotlivých buněk včelích pláství, v nichž vyrůstají mláďata a uchovává se med a pyl. Aby mohly včely tvořit vosk, musí být teplota prostředí v úlu mezi 33 a 36 °C. Včely musí zkonzumovat med o přibližně osmkrát větší hmotnosti, než je hmotnost vyprodukovaného vosku. Odhaduje se, že na každý 1 kg vosku musí včely absolvovat asi 530 000 km letu.

Při získávání medu odřezávají včelaři speciálním nožem voskové pláty z jednotlivých pláství. Barva vosku se může různit v závislosti na druhu a rozmanitosti rostlin navštěvovaných včelami — od skoro bílé až po hnědavou, nejčastěji jde však o odstín žluté.

Apitoxin nebo-li včelí jed je průhledná,jako voda čirá tekutina, která se hromadí v jedovém váčku, kde vytváří kapičku o hmotnosti asi 0,20-0,25 mg. Chutná hořce, reaguje kysele a je bílkovinné povahy. Přesné složení včelího jedu se ještě nepodařilo analyzovat, i když většina dílčích částí je dobře známa. Patří sem zejména fosforečnan hořečnatý, síra, vápník, měď, histamin, dopamin, noradrenalin, složité proteiny a jiné, převážně vysokomolekulární látky.

Z pohledu vlivu na tkáně savců je nejvýznamnější melitin. Poškozuje buněčné struktury, rozkládá bílé i červené krvinky, způsobuje odumření buňky. Obávanou složkou včelího jedu je i apamin - ten působí na nervový systém a mozkovou tkáň.

K aplikaci jedu používá včela asi všem známé žihadlo se zoubky. Právě tyto zoubky zamezí včele, narozdíl od vosy, žihadlo vytáhnout. Včela tedy celý žihadlový aparát utrhne a ve většině případů umírá. Žihadlo s jedem mají pouze dělnice.

Včelí jed se pokožkou prakticky nevstřebává,a proto se do mastí s včelím jedem přidává velmi jemně mleté sklo, které mírně poškrábe kožní povrch a umožní vstřebání jedu.

Naše tělo na jed reaguje tvorbou protilátek. Pokud se v těle nevytvoří dostatek těchto protilátek může dojít k velkým zdravotním komplikacím, výjímečně i smrti.